Bonding: nejkrásnější odměna za dřinu u porodu

Bonding není trendem moderního porodnictví, ale běžná praxe starodávného umění porodních bab

Porod byl odpradávna vnímán jako fyziologický proces, během kterého byla péče o rodičku svěřena do rukou zkušených porodních bab. V minulosti bylo zcela přirozené, když porodní bába novorozence bezprostředně po porodu přiložila na břicho nebo prsa rodičky. Činila tak z několika důvodů – za prvé z hlediska komfortu dítěte, aby se udržela jeho tělesná teplota, za druhé kvůli matce, aby se jí rozběhla laktace, a konečně také z důvodu svého vlastního pohodlí, aby získala dostatek času zkontrolovat porodní cesty a pomoci ženě porodit placentu. 

Vnímání průběhu porodu se měnilo s vývojem lidské civilizace. Rozvoj vědy a techniky přenesl porody z domácího prostředí do porodnic, porodní báby vystřídaly kvalifikované porodní asistentky a nastala medicinalizace porodů. Zlepšila se úroveň poskytování odborné lékařské péče, jejímž výsledkem bylo snížení mateřské a novorozenecké úmrtnosti. 

Za jedno z největších negativ novodobého porodnictví se však považuje poporodní separace dítěte od jeho matky – běžná praxe, na kterou si my, coby tehdejší miminka, už naštěstí nevzpomínáme. Průlom nastal v osmdesátých letech minulého století, a to díky teorii bondingu, se kterou přišli američtí pediatři Klaus a Kennell. Podle nich jsou první hodiny po porodu strávené v nerušeném kontaktu „skin-to-skin“ (přeloženo jako kůže na kůži) rozhodující pro vytvoření vazby mezi matkou a novorozencem a mohou oběma ulehčit jejich společný vstup do života. To potvrzuje celá řada výzkumů, které se jednohlasně shodují na tom, že právě bonding má pro matku i dítě množství pozitivních vlivů.