Obavy z porodu jsou normální. Nenechávejte si je pro sebe.

O obavách z porodu se nahlas příliš nemluví, jsou ale úplně v pořádku a v různé podobě se týkají skoro každé těhotné ženy. Jak ale dotěrné myšlenky v hlavě zkrotit, aby nenadělaly víc škody než užitku? Podle průvodkyně těhotenstvím a zkušené duly Majky Staňkové, je nejlepším pomocníkem sdílení strachu a možnost se vypovídat. Ideálně někomu, kdo ví, jak na situaci reagovat.


9. 2. 2021 Veronika Vimmerova Sdílet:
Obavy z porodu jsou normální. Nenechávejte si je pro sebe.

V rámci naší výzvy "Buď klidu se svými strachy" jsme našim ambasadorkám položili pět otázek o strachu v těhotenství.

Z čeho jste měla ve svém (prvním) těhotenství nejintenzivnější strach?

Jako nejzásadnější vnímám první těhotenství, kdy se s příchodem dítěte současně mění žena v matku a muž v otce. Všechno je najednou nové. Přestože jsem věděla, co obnáší samotný porod a z rodiny jsem o něm měla jen samé pozitivní informace, děsilo mě to neznámo, kdy jsem netušila, do čeho přesně jdu a co se bude dít.

Co vám nejvíc pomohlo a dodalo v takové chvíli pocit jistoty?

Našla jsem si porodní asistentku s dlouholetou praxí, která pro mě byla výborný zdroj informací i uklidnění. Snažila jsem se zorientovat v tom, co mě čeká, a hlavně jaké u toho budu mít možnosti. Zjistila jsem si, co dělat, abych si pomohla od bolesti, jak fungují různé pomůcky, a nakonec jsem přišla na to, že s věcmi, ze kterých mám strach, si vlastně dokážu sama poradit. Nešla jsem díky tomu k porodu s pocitem bezmoci.

Byly věci nakonec jinak, než jste si původně představovala?

Neuvěřitelně mě překvapilo, jak silný ten zážitek ve skutečnosti je a co porod s člověkem udělá. Na to vás nedokáže připravit žádná kniha ani cizí zkušenost. Fascinovalo mě to, protože jsem si najednou připadala neuvěřitelně malá. Pro mě to byl transcendentální zážitek s intenzitou, na kterou se nešlo nijak připravit.

Kdybyste dnes mohla svému mladšímu já poslat jednu zprávu, co by v ní bylo?

Asi bych si potřebovala připomenout, že je to jen otázka několika hodin a brzy to přejde. Že za pár hodin dřiny dostanu nejlepší léta mého života. V těhotenství se většinou soustředíme jen na samotný porod, ale moc se nezabýváme tím, co přijde po něm. To, co žena prvorodička neví, a já jsem to taky nevěděla, je vědomí toho, jaké to je mít dítě.

Vnímáte negativní pocity v těhotenství stále jako společenské tabu?

Určitě. Často se o těhotenství a porodu mluví stylem „nějak bylo, nějak bude“ nebo „ty naděláš, my jsme to taky přežily“. Problém je v tom, že generace našich matek má často velmi špatné zkušenosti z komunistických porodnic a svoje pocity spojené s porodem raději vytěsnily, než aby je otevíraly se svými dcerami. O strachu a nejistotě musíme daleko víc mluvit a zážitky druhých nebagatelizovat.

Jak přežít porod ve zdraví?

Přežít ve zdraví z pohledu toho fyzického určitě nestačí. Stejnou pozornost bychom měli věnovat taky psychickému prožitku. Porod potřebujeme zvládnout tak, aby na jeho konci bylo nejen zdravé a spokojené dítě, ale taky spokojení rodiče. Na fyzické zdraví nám dnes s přehledem stačí medicína, vždycky ale poukazuji na psychiku. Máme dítě, které přišlo na svět ve stresu a v panice? Máme ženu, která si věří jako matka? Nebo ženu, která se na oddělení šestinedělí propadá do deprese? V současném porodnictví se k mentálním stavům moc nepřihlíží, důležitější jsou data z přístrojů, která naměří správné hodnoty. Zároveň mám pocit, že u porodu hodně myslíme na sebe samy – aby nám bylo fajn, aby to moc nebolelo. Už ale zapomínáme, že jsme tým a všechno, co prožíváme my, s námi prožívá i miminko.

Vedete kurzy, které pomáhají nastávajícím matkám od obav z porodu. Z čeho mají před porodem nejčastěji strach?

Často je to strach z neznáma, kdy žena neví, do čeho jde. Ví, že ji čeká hraniční situace, kdy si sáhne do vlastních rezerv a bude to namáhavé. Ráda to přirovnávám ke skákání s padákem, kdy můžete mít spoustu různých názorů a informací, ale nedokážete si představit, jaké to bude, až poletíte. Objevují se ale i konkrétnější myšlenky – jak moc to bude bolet, jestli se narodí dítě zdravé, jestli ho žena zvládne dobře vychovat nebo jestli ji role matky vůbec bude bavit.

Když se na to podíváme čistě statisticky, naprostá většina porodů dopadne dobře a ženy je zvládnou dobře. Odkud se v nás berou tak intenzivní pochybnosti?

Ještě nějakých sedmdesát let zpátky se všechny části lidského života odehrávaly v domácím prostředí a ženy měly velmi zdravý vztah nejen k porodu, ale třeba i ke smrti. Tehdy se říkalo, že je žena při porodu jednou nohou v hrobě, nebylo to ale kvůli procesu samotnému, problém byl hlavně v hygieně nebo horší výživě. Dnes jsme na tom přesně naopak – máme výbornou medicínu, antibiotika a přístroje na všechno, ale rodíme mimo domov, v porodnici za zavřenými dveřmi. Aby byly ženy ochotné obětovat domácí prostředí a vyměnit ho za neznámé a chladné porodnice, plné cizích lidí, omluvil se celý proces bezpečím a vytvořením dojmu vysokého rizika. Proto se z porodu stal postupem času takový strašák. Nepopírám, že porod je masivní proces v těle ženy, ke kterému patří pot a křik, ale určitě ne panika. Pomáhají tomu i média nebo filmy, které porod často zobrazují jako dramatický boj o život. Tak to ale není.

Sama máte čtyři děti. Řekla byste, že počet těhotenství a porodů situaci zlepšuje a při čtvrtém dítěti už to pro vás byla „rutinní záležitost“? Nebo se ve vaší hlavě objevovaly pochybnosti i navzdory zkušenostem?

Vícerodička má výhodu, že ví, do čeho jde. Může to být ale zároveň i nevýhoda. Když jsem se připravovala na svůj čtvrtý porod, uvědomovala jsem si, že se mi do té dřiny moc nechce. Byla jsem přece jen o 15 let starší než u prvního porodu. S tím se objevily i pochybnosti, jestli se čtyřmi dětmi všechno zvládnu. Příležitost k obavám se najde vždycky.


O Spolku

O Spolku

Ve Spolku pro mateřství věříme, že vzájemná podpora dokáže z těhotenství a mateřství udělat klidnější období života pro každou z nás.
Chci vědět více

Co při strachu pomáhá? Jak ho nejlépe řešit, ať už se žena obává čehokoliv?

Často si stačí s někým promluvit a dostat ty pocity ze sebe ven. Žena si ujasní, co přesně ji trápí, v ideálním případě získá rozumnou zpětnou vazbu. Pomáhá to i zpětně – je úplně v pořádku říct nahlas, že se ženě porod nelíbil, že jí takový proces nevyhovoval. Tím vším se uleví. Další funkční zbraní proti strachu jsou ověřené informace.

Mít přehled je důležité, u informací to ale může dojít do bodu, kdy je jich prostě příliš. Kde už začíná být hledání odpovědí nezdravé?

Ta hranice je tenká a mnoho informací, které najdeme na internetu, může víc uškodit než pomoct. Na mysli mám hlavně internetové diskuse, u kterých je potřeba si uvědomit, že jsou to subjektivní informace, navíc častěji negativní než pozitivní. Nejlépe poradí ten, kdo má za sebou víc než jen vlastní porod – porodní asistentka nebo dula se zkušenostmi z mnoha porodů vidí věci v širším záběru.

A nemusí to zůstat jen u předporodních kurzů a konzultací. Pokud má žena pochybnosti a cítí, že jí bude lépe s „někým po ruce“, dula na porodním sále je asi to nejlepší řešení.

Dula, manžel, kamarádka, soukromá porodní asistentka nebo klidně všichni spolu. Ideální je mít s sebou někoho, kdo má informace, ovládá porodní proces a se ženou mezi sebou zároveň mají vybudovaný nějaký vztah. V porodnicích sice máme odborníky, kteří jsou v mnoha ohledech skvělí, ale žena je nezná a oni zase neznají ji. Porod je moment, kdy se žena musí hodně otevřít, a teď nemyslím jen fyzicky, ale především v hlavě, a je těžké to prožívat bez někoho blízkého. Žena jde do neznámého prostředí, mezi cizí lidi, do neznámého procesu, kdy si není jistá ani sama sebou, protože neví, jak se bude chovat jako rodící žena. A najednou na ni někdo, koho nikdy předtím neviděla, sahá a říká jí, ať se uvolní. To je přesně ta chvíle, kdy se neuvolní vůbec nic. Takový stres pak může porod úplně zastavit a nakonec může dojít i na to, čeho se žena nejvíc bála.

Předpokládala bych, že se strachem u porodu umí pracovat i personál v nemocnicích. Měl by být na takové situace zvyklý.

Pokud je na oddělení personál, který vnímá rodící ženy jako klientky a umí je podpořit, pak ano. Sama vidím, že porodních asistentek máme v porodnicích stále víc vstřícných, nemusí to ale být pravidlo. Když žena natrefí na někoho, kdo se úplně minul povoláním a rodičky vnímá jen jako pacientky, kterým se rozhodne dopřát porod nerespektující jejich vlastní přání, pak je to problém. I když ale žena bude mít v porodnici štěstí na výbornou porodní asistentku nebo respektujícího lékaře, pravděpodobně nebude na oddělení jediná a personál se nebude moct věnovat jen jí.

Z čeho mají u porodu strach muži?

Vypozorovala jsem, že muži mají tři základní strachy – aby dovezli ženu do porodnice včas, aby neomdleli a aby u porodu neteklo moc krve. Ani jedna z těch věcí se ale u porodu běžně neděje. Zase jsme u toho, jak nám zkušenosti předávají filmy a média. Otec je ochránce rodiny, sám ale tuhle roli často zahajuje z pozice upozaděného pozorovatele, který neví, jak může své ženě pomoct, přestože by to udělal velmi rád. Muž by si měl ale uvědomit, že neudělat nic může být taky skvělá pomoc, a není třeba si to vyčítat. Důležité je, aby dokázal zůstat v klidu, protože pak může být v klidu i jeho žena. Předporodní kurzy a dula u porodu jsou proto dobrá pomoc i pro něj.

Váš kurz jste nyní zpřístupnila členkám Spolku pro mateřství. V čem vám dává spolupráce smysl?

Spolek pro mateřství vnímám jako krásnou příležitost pro vzájemnou podporu žen. V minulosti prožívaly ženy těhotenství, porod i mateřství v komunitách a mohly se spolehnout na vzájemnou sounáležitost. To nám dnes hodně chybí. Pokud se v mateřství nebo rodičovství objeví těžkosti, třeba ve formě vývojové vady nebo nemoci, lidé moc nevědí, jak se k takové matce chovat, a kontaktu se často vyhýbají. Tak se naše solidárnost změnila na solitérnost. Spolek pro mateřství vnímám jako cestu zpět k sobě. Zpět k solidárnosti a společenství.

Na co se v kurzu mohou naše členky těšit? Co se dozví?

Podíváme se spolu na těhotenské trable i na jejich řešení, na vyšetření, která ženy čekají, ale i na to, jak vybrat správného pediatra nebo nejlepší porodnici. Velká část kurzu je věnovaná porodu samotnému, protože s dostatkem informací můžou ženy prožít porod opravdu v klidu. Probereme, jak porod probíhá, jaké má porodní doby a jak se v nich mění potřeby rodící ženy i podpora doprovodu. Celá jedna lekce je věnovaná partnerovi u porodu, aby věděl, co se od něj očekává, kde může být užitečný a kde naopak nechat věci plynout. Nekončíme ale porodem. Kromě informací o tom, jak o dítě pečovat, pak v kurzech řešíme i to, jak být mámou a tátou v pohodě. Je důležité si připustit, že mě vlastní růžové miminko může někdy pěkně štvát, a že je to úplně normální. Nijak to nesnižuje jejich mateřskou lásku.


Buďte v klidu i u porodu.

Buďte v klidu i u porodu.

Zajímá vás více o online předporodním kurzu, který vás připraví na těhotenství, porod, šestinedělí a péči o miminko?
Ano, zajímá.

Máte zkušenost s psychologickou pomocí ženám, kterým se narodí dítě s vrozenou vývojovou vadou? Jak můžete vy, případně okolí matky pomoct se zpracováním takové životní zkušenosti?

Nejdůležitější je se takové matky „nebát“ – nepřestat s ní komunikovat, nevyhýbat se, empaticky naslouchat, nesoudit a nepoučovat. Prožívají šok, často smutek a pocit křivdy, se kterým jim nedokážeme pomoct. Můžeme jim ale umožnit si to přiznat a vypustit ze sebe ven, aniž by v tu chvíli pochybovaly o sobě jako o úctyhodném člověku a dobré mámě. Já se je zároveň vždycky snažím nakontaktovat nejen na odborníky, ale hlavně na další rodiny v podobné situaci, protože právě v těžkých chvílích je potřeba nezůstat sama a vyhledat ty, kteří podobnou situací už prošli a můžou nabídnout odzkoušené tipy a odžité poznatky.

O Majce Staňkové

Majka je nejenom průvodkyně těhotenstvím, ale i zkušená dula, laktační poradkyně, terapeutka a matka čtyř dětí v jedné osobě. Učí ženy, jak pracovat s obavami, aby se nestaly otroky vlastního myšlení, neděsily se porodu, ale vítaly ho s realistickým, ale pozitivním očekáváním. Její předporodní kurz je právě teď součástí členství Spolku pro mateřství.

 


Pošlete článek dál

Sdílet: