Strach cítí každá máma. Lepší než zahánět ho do kouta je učit se s ním pracovat

Rozhovor s Klárou Antonovou Fischleinovou je neuvěřitelně uklidňující. I když si sama zažila své a kromě „běžnějších“ strachů a obav má za sebou i trauma ze ztráty dítěte v pátém měsíci, mluví vyrovnaně a se spoustou optimismu. Nejspíš i proto se jí daří úspěšně provozovat projekt Vypni hlavu, ve kterém pomáhá ženám s jejich vlastními obavami. Ani ona nežije beze strachu, každý den se s ním ale učí pracovat.


22. 2. 2021 Veronika Vimmerova Sdílet:
Strach cítí každá máma. Lepší než zahánět ho do kouta je učit se s ním pracovat

V rámci naší výzvy "Buď klidu se svými strachy" jsme našim ambasadorkám položili pět otázek o strachu v těhotenství.

Z čeho jste měla ve svém (prvním) těhotenství nejintenzivnější strach?

Bála jsem se o zdraví a život miminka. Těhotenství vnímám jako křehký stav, což je v mém případě dáno z rodiny. Myslím ale, že to platí u žen obecně – přejímáme zkušenosti maminek nebo babiček a ztotožňujeme se s nimi. Je fajn se u strachu pozastavit a rozklíčovat, zda je skutečně náš, nebo se zrodil z příběhů, které jsme v mládí slýchaly. Jedna z mých babiček potratila kvůli úrazu, druhá porodila o měsíc dřív a nevlastní babička porodila v sedmém měsíci, kdy miminko bohužel nepřežilo. Tyhle příběhy ve mně zasely silnou obavu z předčasného porodu a možné ztráty miminka. Nemyslím, že bych nad něčím takovým v prvním těhotenství přemýšlela nebýt rodinných zkušeností. Je určitě namístě se ptát, jestli se tolik bojím, že se v mém případě něco pokazí, nebo proto, že určité trauma prožila třeba moje maminka. Někdy může odpověď na tuhle otázku přinést aspoň malou úlevu.

Co vám nejvíc pomohlo a dodalo v takové chvíli pocit jistoty?

Splývat po proudu událostí, přestat si v hlavě vytvářet scénáře, co všechno se může stát, a řešit jen to, s čím můžu reálně něco udělat. A taky se smířit s tím, že jsou věci, které nezměním, i kdybych se sebevíc snažila. Naopak co jsem mohla dělat, bylo ladit se na miminko a posílat mu důvěru, že je silné, zdravé a přišlo sem za námi žít krásný, naplněný život.

K tomu vedu ženy ve svých těhotenských a (před)porodních relaxacích, protože když jsme zrovna ochromené strachem, často potřebujeme zprvu ujištění a uklidnění zvenčí, abychom se trochu stabilizovaly. Skrze relaxaci můžu ženy vést, ale zároveň se dlouhodobá úleva buduje v nich samých, v jejich mysli a těle. Strach musíme porazit na obou frontách. Takhle se stanou odolnějšími i bez ujišťování ostatních.

Byly věci nakonec jinak, než jste si původně představovala?

Ano, většinou byly, což mě přivedlo ke zmíněnému plynutí s proudem. Došlo mi, kolikrát jsem se stresovala, brečela a hroutila se zbytečně, a kolikrát naopak přišla komplikace nebo zlepšení ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala. Průběh těhotenství ani porodu se nedá vymyslet nebo naplánovat předem. Nezbývá než dělat to nejlepší, co umíme, a čekat, jak to dopadne. 

Kdybyste dnes mohla svému mladšímu já poslat jednu zprávu, co by v ní bylo?

Buď na sebe hodná a prožívej těhotenství ve svém tempu a autenticitě, bez nevyžádaných rad nebo hodnocení. Nemusíš být dokonalá, abys byla tou nejlepší mámou pro své děti.

Vnímáte negativní pocity v těhotenství stále jako společenské tabu?

Spíš jako komunitní záležitost – těhotné ženy mezi sebou obavy a zkušenosti všeho druhu sdílejí už roky díky internetu. Začalo to pověstnými maminkovskými fóry, pokračuje to ve facebookových skupinách, na instagramových profilech nebo videi na YouTube. I když je tak tohle téma všude kolem, většina žen se s ním potká až ve vlastním těhotenství. Je to přirozené – řešíme to, co se nás zrovna týká. Společensky by prospělo, kdyby se těhotenské strachy méně prohlubovaly hororovými historkami a mýty a více se s nimi pracovalo jako s přirozenou součástí tohoto období. Jako s něčím, na čem žena může osobnostně vyrůst, co tady není proto, aby ji to emočně semlelo, ale naopak ochránilo a posílilo. Vidím jako potřebné téma strachů komunikovat pozitivně, prakticky a empaticky, což se zatím moc neděje, a místo posilujícího prožití spíš pasivně trpíme.

V jednom ze svých instagramových postů řešíte očekávání a realitu v těhotenství. A přiznáváte, že všechno bylo jinak. Proč myslíte, že to tak bylo?

Myslím, že vznikl kontrast mezi mojí obrovskou natěšeností a realitou. Máma mě učila, abych vždycky radši počítala s nejhorším a pak byla mile překvapená než zklamaná. Moje vnitřní nastavení je ale opačné – očekávám to nejlepší a s komplikacemi se kdyžtak musím poprat. I do svých těhotenství jsem šla pokaždé s tím, že to bude super. Jenže pak jsem spadla do systému plného spousty otazníků, tabulek a vyhledávání diagnóz. Hodně rychle pak těšení zastínili strašáci, nervozita před kontrolami a permanentní pocit nejistoty.

Mění se vaše pocity mezi jednotlivými těhotenstvími? Co je pro vás největším tématem právě teď?

Před prvním těhotenstvím jsem netušila, co mě čeká, ale prožitek toho, že mé tělo je schopné donosit a porodit zdravé miminko, mě posílil pro další těhotenství. To bylo bohužel komplikovanější a skončilo porodem v pátém měsíci. To třetí, ve kterém se právě teď blížím k porodu, bylo proto od začátku rizikovější. Navíc se přidala komplikace v podobě hematomu a klidový režim. Cítím se fyzicky vyčerpanější a citlivější než u prvního syna, ale dneska už to zvládám přijímat a tolik nehodnotit jako dřív. Toto těhotenství je pro mě po předchozí ztrátě dcerky psychickou výzvou, především druhý trimestr byl náročný. Strach o život a zdraví miminka je pro mě aktuálním tématem i teď, těsně před porodem. Už se ale nesnažím strach zahánět do kouta, protože ho cítí každá máma. Spíš přesměrovávám pozornost na víru, že všechno bude v pořádku, a nerozvíjím stresující myšlenky.

Váš projekt Vypni hlavu jste začala dělat kvůli zkušenostem s velkým pracovním stresem a následně bohužel i se zmíněným potratem. Co jste se touto zkušeností o sobě naučila?

Trauma z potratu mi pomohlo odstřihnout se od nedůležitých věcí, najít odvahu k asertivitě a k tomu, abych se dokázala sama za sebe postavit. Přestat se bát toho, co si pomyslí ostatní. Žiju tak, jak to cítím, jak umím, a komu se to nelíbí, nemusí se kolem mě pohybovat. Ani já už neplýtvám energií na hodnocení ostatních. Vím, že mi to nenáleží. Každý jednáme v tak složitém kontextu svého příběhu, že to nikdy nikdo zvenčí nemůže spravedlivě posuzovat. Naopak si s obrovskou vděčností užívám, že teď díky tomu můj život obohacují ti správní lidé a nové příležitosti v souladu s mým vnitřním nastavením. 

Obracejí se na vás ženy, které si prošly podobnou zkušeností? Jak pomoct od strachu a stresu někomu, kdo má za sebou podobný zážitek, například kamarádce?

V kontaktu se ženami jsem neustále. Ať už napřímo během osobních konzultací, nebo na Instagramu. Jejich příběhy jsou velmi silné, často traumatické, takže jim neříkám, aby se přestaly bát, že už se nic špatného nemůže stát. To bohužel není pravda. Zároveň ale vždycky máme na výběr mezi paralýzou strachem a vírou, že tentokrát už se těhotenství vydaří. Na tomto základu stojí i všechny mé online kurzy, kde s ženami propojuji jejich psychiku s tělem a naopak – cítit se v pohodě totiž znamená být v obou směrech vitální a silná. Vede k tomu ale tolik cest, kolik je žen, a žádný univerzální návod neexistuje. I když se dá zobecnit: Věnujte pozornost, péči a čas samy sobě. Aspoň pár vědomých minut denně, které si užijete a které vás něčím obohatí, rozradostní a ozdraví.

Prostřednictvím Vypni hlavu se snažíte ženám pomoct od stresu a úzkostí. Co vaše klientky v souvislosti s těhotenstvím a porodem nejčastěji trápí?

Často je to plodnost a problémy s početím. Některé prošly potratem, a to dokonce opakovaně, takže jejich největší obavou je, že neotěhotní, a pokud ano, tak to skončí špatně. Tyhle strachy jsou ale jen špičkou ledovce. Pod hladinou se skrývají desítky dalších strachů, které spolu řešíme. Často souvisejí s přehnanými nároky, nenaplněným očekáváním, výchovou v dětství, komplikovaným vztahem s rodiči nebo třeba ženskými vzory, které podvědomě nechtějí následovat.

Jaká je v takových případech cesta k pomoci?

Na chronický strach nebo úzkost spojenou s konkrétním tématem je fajn se zaměřit systematicky a zjistit, odkud pramení. K tomu opět vede mnoho cest – od terapie RUŠ (což je metoda vědomé a logické práce s myšlenkami a emocemi, pozn. redakce) přes kineziologii až po sezení s psychologem či koučem. Všechny jmenované metody i mnohé další mají skvělé výsledky, ale žádná nefunguje všem. Jděte tedy tam, kam vás to táhne. Pokud jde o akutní strach spjatý s určitou situací nebo obdobím, pak jako první pomoc doporučím najít si klidné místo, zavřít oči a prohloubit dech. Počítat při nádechu aspoň do pěti, výdech ústy může být i maličko delší. Pár minut takového dýchání, kdy se žena zaměří jen na své tělo – na hrudník a bříško, jak se nafukují – a na teplotu vzduchu, sníží hladinu stresových hormonů a navodí pocit bezpečí. Dobře taky fungují jakékoliv uklidňující rituály, které utnou rozvíjení negativních myšlenek a naopak člověka ukotví v pocitu bezpečí – může to být relaxační koupel, aromaterapie nebo třeba meditace.

V naší výzvě se věnujeme strachu, který mnoho nastávajících rodičů má, ale málokdo o něm otevřeně mluví. Jak obavy v těhotenství vnímáte vy sama?

Málokdo si předem uvědomí, kolik obav spolu s těhotenstvím a rodičovstvím přijde. Ani si nejde předem představit, jak paralyzující je mít strach o vlastní dítě. Už v prvním těhotenství mě nemile překvapilo, kolik stresu přineslo, ať už s běžnými kontrolami, nebo s lékařskými strašáky, které z nich někdy vzešly. V mateřství je to se strachem nahoru dolů – když je všechno v pořádku, spadne vám kámen ze srdce, ale když vezete dítě na pohotovost nebo řešíte nějaké dlouhodobé obtíže, cítíte se hrozně, i když se zároveň snažíte být kvůli dítěti silná. Výzva Spolku mě zaujala právě tím, že se v ní najde snad každý rodič a pro každého je fajn zjistit, že v tom nejsme sami a že slabé chvilky, kdy nás ochromí strach, z nás nedělají horší rodiče. K uklidnění mnohdy navíc potřebujeme jen kvalitní informace a možnost se ptát těch, kteří našemu problému lépe rozumí, což je jedním z úžasných cílů Spolku.

Spolek pro mateřství se svými benefity, jako jsou online předporodní kurzy, konzultace s odborníky nebo třeba finanční krytí pro případ výskytu vrozených vad, snaží pomáhat budoucím matkám během těhotenství, ale i v období mateřství. Setkala jste se s událostí, která by se stát nemusela, pokud by podobně komplexní služba byla po ruce dřív?

S větším klidem, ale i zdravím jako takovým přímo souvisí informovanost. Jestliže znám svá práva, možnosti a situaci, můžu se lépe rozhodnout, co je pro mě a mé dítě nejlepší. Když jde o zdraví, nesmíme mít strach se ptát! Maminky často odcházejí z ordinací zbytečně vystrašené, protože s nimi lékař nejednal jako s rovnocenným partnerem. Místo nadávání na systém vezměme odpovědnost za zdraví do svých rukou a neopouštějme ordinaci, dokud nemáme jasno v tom, co se děje a co se může nebo bude dít. I v tomto se zaměřením Spolku souzním – jeho členky se mají koho ptát a vědí, kde brát informace a ujištění.

Ve Spolku pro mateřství věříme, že vzájemná podpora dokáže z těhotenství a mateřství udělat klidnější období života pro každou z nás.

O Kláře Antonové Fischleinové

Klára se po vlastním negativním setkání se silným pracovním stresem a bohužel také s potratem ve druhém těhotenství rozhodla vydat na cestu klidu. Pod hlavičkou jejího projektu Vypni hlavu pracuje se ženami, které se perou se strachem v těhotenství, s nedařícím se otěhotněním, ale i s dalšími biologickými procesy, jako je špatný spánek nebo vyčerpání. Pokud cítíte, že byste v těchto věcech potřebovala podporu, zkuste se na Kláru obrátit.

 


Pošlete článek dál

Sdílet: