Bála jsem se, že si u lékařů nedokážu uhájit vlastní postoj

Pro mě to bylo nejhezčí období v životě, zároveň ale plné výzev a spousty věcí ke zpracování. Otěhotněla jsem rychle, což jsem vůbec nečekala. Spíš jsem počítala s variantou, že to bude trvat několik měsíců nebo i let. I když jsem byla překvapená, od začátku jsem věděla, že je všechno tak, jak má být. Na těhotenství vzpomínám krásně i přesto, že už se rozjela první vlna koronaviru, a ve vzduchu tak visela otázka, jestli se mnou bude moct být partner a dula u porodu. Bylo to pro mě zároveň období nastavování vlastních hranic, snahy nepodlehnout nátlaku ze strany zdravotníků a hledání jistoty v tom, že o svém těle rozhoduji jenom já sama. 

Absolutně. Od začátku jsem vnitřně cítila, že je všechno v pořádku. Nebyla jsem smířená jen se zdravotní péčí, protože mám pocit, že u ní my ženy máme trochu problém s prosazením vlastního názoru a často si myslíme, že lékaři mají neomylnou pravdu. Když jsem byla v devatenáctém týdnu těhotenství, můj gynekolog trval při prohlídce na vnitřním vyšetření, já jsem ale cítila, že ho nechci. Prosila jsem, aby to nedělal – samo o sobě mi dnes zní neuvěřitelně, že jsem prosila lékaře, aby s mým vlastním tělem nedělal něco, co jsem si nepřála – on ale na vyšetření trval. Nedokázala jsem mu oponovat a nakonec jsem se vyšetřit nechala, celou cestu domů jsem pak brečela, protože jsem se cítila zneužitě. Zlobila jsem se na sebe, že jsem se nedokázala otočit mezi dveřmi a odejít z ordinace pryč. K tomu lékaři jsem už víckrát nešla a ze situace jsem se snažila ponaučit pro příště. 

Původně jsem chtěla mít u porodu podporu v situacích, kdy bude potřeba dělat rozhodnutí. V běžném životě se mi často stávalo, že se ke mně lidé kvůli mému mladistvému vzhledu a drobné postavě chovali jako k dítěti a bez respektu, přestože jsem dospělá žena. S mojí dulou jsme si ale sedly hlavně lidsky, a došlo mi proto, že pro mě bude daleko víc než jen podpora při rozhodování. Je velký rozdíl, když své těhotenství sdílíte a prožíváte s kamarádkou, byť máte na věci podobný pohled, nebo s dulou, která má spoustu zkušeností s jinými ženami, byla u mnoha porodů a sama je navíc mámou.

Úplně poprvé mi pomohla s hledáním nové gynekoložky, ke které jsem po zbytek těhotenství docházela s radostí. Zároveň nám s partnerem vysvětlila všechno ohledně přípravy na porod a byla mi velkou podporou u porodu samotného. Nejdůležitější ale pro mě byla její pomoc v šestinedělí – když jsem si ohledně miminka nevěděla s něčím rady, mohla jsem se jí kdykoliv ozvat.

To je pro mě velké téma. Nemám pocit nějakého vynahrazování, ale už dávno předtím, než jsem otěhotněla, jsem věděla, jak chci ke své dceři přistupovat. Jak důležitá je v těhotenství psychická pohoda, protože co prožívá matka, to s ní prožívá i miminko. Prenatální období a porod jsou hodně důležité nejen pro rodiče, ale i pro dítě. 

Ten přechod byl u mě dost přirozený. Celou dobu mého působení na sociálních sítích se věnuji různým tématům, z největší části myšlenkám a životu jako takovému. Od svých fanoušků jsem dostala pozitivní zpětnou vazbu, že je ten vývoj a můj pohled na svět baví.

Nečekala jsem, že budu muset tolik věcí vysvětlovat ostatním. Než jsem se stala mámou, řešila jsem hlavně sebe, najednou se mě ale pořád někdo ptá na výchovu – co jak dělám, kdy to dělám nebo proč. Svůj názor si v takových případech musím často obhajovat. Setkávám se s tím, že pokud jde výchova rodičů trochu jiným směrem, než je tomu u většiny, mají lidé tendence je hodnotit a srovnávat se sebou samými. Pokud bych ale měla říct i něco pozitivního, tak mě překvapilo taky to, jak moc dokážu milovat. 

Myslím, že jsme do té role vpluli oba dost přirozeně a ani jednou jsme neměli pocit, že něco nezvládneme. Je to zvláštní, ale vnímáme to tak, jako by s námi byla Ellin odjakživa a vlastně se nic moc nezměnilo. Rodičovství je ale pro nás oba hodně intenzivní a jsem ráda, že se ohledně něj skoro na všem shodneme. To je pro mě hodně důležité.

Můj strach nový nebyl, spíš se stal víc intenzivním a trochu ožil. Pro mě to nebylo ani tak o nejistotě z průběhu těhotenství, ale opravdu hodně jsem se bála komunikace se zdravotníky a toho, že si nezvládnu stát za svým, což se mi nakonec opravdu stalo na začátku těhotenství v gynekologické ordinaci. Ta situace mě ale hodně nakopla a motivovala k tomu, začít věci měnit. Podobná věc se mi totiž stala i podruhé – na konci těhotenství jsem začala docházet do poradny, kde jsem se setkávala s neznámými lékaři. Jeden z nich opět trval na vnitřním vyšetření, což jsem už napodruhé dokázala odmítnout. Od té doby mám pocit nesmrtelnosti! (směje se) 

Téma strachu a nedostatečné pomoci řeší mnoho nastávajících maminek, i mně psala spousta žen s prosbou o pomoc. Některé se chtěly jen ujistit, že postupují správně, jiné ale hledaly odbornou pomoc – lékaře, porodní asistentky nebo duly. Sama vím, jak důležité pro mě bylo tu podporu mít, protože i když je období těhotenství krásné, ženy jsou během něj velmi zranitelné a citlivé.