Ženy často nevědí, na co mají u porodu právo, může se to vymstít, vysvětluje advokátka

Co je podle vás to nejdůležitější, na co má žena v českém porodním systému právo? 

Zmínila bych právo na informace – o zdravotním stavu nebo třeba o zákroku, který se lékař chystá provést. Právem každé ženy je, aby měla dostatek informací o tom, co se s ní právě děje, o vedlejších účincích léků nebo zákroků. Jen tak se totiž rodičky mohou svobodně rozhodnout, jestli chtějí nějaký úkon podstoupit, nebo ne. Další velmi důležité je právo na nepřetržitou přítomnost u dítěte. Matku a dítě nemůže nikdo oddělovat, žena má právo s ním být kdykoliv chce nebo potřebuje. Když to vztáhnu na porodní prostředí celkově, je tam důležitý respekt, důstojnost, právo na intimitu a nezesměšňování. 

Soubor práv, jak ho uvádí například organizace Aperio, obsahuje toto tvrzení: „Můžete odmítnout jakékoli postupy, které vám jsou nepříjemné a které si nepřejete, a to včetně  jakéhokoli vyšetření, vyvolání porodu, nástřihu hráze apod.“ Je takový postup u porodů vždycky reálný?

Teoreticky můžete odmítnout cokoli. Pokud se ptáte na to, jak to udělat v reálu, pak je potřeba rozlišovat běžné situace a akutní stavy. Zároveň tam hraje roli důvěra v konkrétního lékaře. Jednodušší domluva bude u stálého gynekologa, kterého žena zná a ví, jaké má postupy. Komplikovanější je to u porodu, kdy lékaře většinou potkáte až ve dveřích. Běžné zákroky se ale dají uhájit i v porodnici – může je podpořit například manžel, který ví, co žena nechce a pohlídá to. Akutní stavy, kdy dojde na zachraňování matky nebo miminka, jsou samozřejmě úplně jiný případ. V lékařské dokumentaci by pak ale mělo být dohledatelné, že vzhledem k okolnostem nebylo možné jednat jinak. Mimochodem, i náhled do lékařské dokumentace je jedním z těch základních práv. 

Jaké má žena možnosti v případě, kdy z dokumentace po porodu zjistí, že došlo k zákroku, ke kterému nebyl oprávněný důvod? Má cenu to potom ještě řešit? 

Doporučuji takové věci řešit stížností na vedení porodnice. Vím, že ženy už to po porodu často otevírat nechtějí – mají to za sebou, domů si přivezly zdravé miminko a většinou tu situaci spíš vytěsní. A úplně to chápu. Ale zpětná vazba je důležitá a má smysl i v případě, kdy ženě samotné nejspíš nikdo za pravdu nedá a dozví se něco ve smyslu „dělali jsme, co jsme mohli“. Každá stížnost se uvnitř nemocnice řeší, a pokud jich přijde každý měsíc deset, určitě je s lékaři někdo probere. Protože nikdo nechce dostávat další a další nepříjemné dopisy, odepisovat na ně a situaci vyšetřovat. 

Chtěli byste mít k dispozici online poradnu s lékaři během těhotenství?Zjistěte více o té naší.

Při rozhovorech s ženami se setkávám s tím, že mají občas pochopitelný strach v rámci porodu cokoli odmítnout a postavit se do opozice proti zdravotníkovi. Právo je jedna věc, ale potřeba nerozházet si v ten moment lékaře, kterého potřebuji k porodu, je věc druhá. Co když něco nechci, ale zdravotník je proti? Dobrým příkladem může být poloha při porodu.

A teď mi řekněte, nemělo by to být naopak? Zdravotník by měl být ten, kdo by se měl snažit si to se ženou nerozházet. Vyslechnout ji, pochopit její přání, a pokud je to potřeba, některé věci jí dovysvětlit nebo klidně i rozmluvit na základě seznámení s kompletními a podloženými informacemi. Ten postoj, kdy raději nic neřeknu, aby z toho nebyl problém, je za mě špatný. Takhle se přece nikdy nic nezmění. Za sebe vnímám zdravotnictví jako jakoukoli jinou službu. Když bych šla na zákrok na soukromou kliniku, kde bych si hospitalizaci sama hradila, určitě bych nechtěla dostávat neúplné informace a ozvala bych se. Proč by to mělo být jiné v případě klasických nemocnic? I veřejné zdravotnictví si každý měsíc platíme, občas to tak ale podle přístupu lékařů nevypadá. Podporuji proto ženy v tom, aby se nebály a vždycky jasně říkaly, co chtějí. Zároveň ale informovaně – aby si dopředu zjistily všechny informace a nelpěly bezhlavě na něčem, co je nereálné. 

S jakými situacemi se vaše klientky v porodnicích setkávají nejčastěji? 

Často je to právě nedostatek informací ze strany personálu, který ženě nevysvětlí vedlejší účinky některého zákroku. Když se například porod vleče a personál ho chce popohnat, řeknou zdravotníci třeba jen „my vám teď pomůžeme a za chvíli budete mít miminko“, ale už ženě nevysvětlí, že jí podají oxytocin (umělá forma hormonu, který je v těle při porodu přítomný i přirozeně, pozn. redakce), ten jí pravděpodobně zesílí kontrakce, takže bude celý porod náročnější a zvyšuje se tím i riziko dalších intervencí nebo císařského řezu. Kdyby to nastávající maminka věděla, mohla by se rozhodnout svobodně, jestli takový postup chce, ještě chvíli počká, nebo ho nebude chtít vůbec. Rozhodne se ale na základě úplných informací. Už klasikou je pak v některých porodnicích nemožnost zvolit si při porodu polohu nebo nedostatečný bonding. Určitě chci ale upozornit, že to není všude. Mnoho porodnic se lepší, v některých se ale takové věci pořád dějí. 

 S tím může pomoci takzvaný porodní plán neboli dříve vyslovené přání. Jsou nějaké mantinely pro to, co do něj může žena napsat? 

Jde o písemně sepsané přání ženy a ideální scénář porodu bez komplikací. Některé porodnice mají porodní přání vyvěšené na webu, takže je dobré se nejprve podívat, co je standardem, a k němu případně doplnit svoje požadavky. Přání se může vztahovat na dobu před porodem, na porod samotný, ale i na období šestinedělí nebo pro případ císařského řezu. Před porodem si ženy píší třeba to, že chtějí ztlumit osvětlení, že si nepřejí klystýr nebo aby nebyly omezovány v pohybu. U porodu je to klasicky volba polohy nebo to, aby jim zdravotník hned neodnesl miminko k měření, vážení nebo koupání. Požadavků je spousta, mám ale bohužel pocit, že se pořád opakují ty stejné věci. 

Kdy a jak ho doručit do nemocnice, aby měla nastávající maminka jistotu, že se dostane do těch správných rukou? 

První věcí je zkonzultovat přání v porodnici dřív, než do ní dorazí s kontrakcemi. To už pak mnoho nevyřeší. Ideální je zastavit se na oddělení dopředu a požadavky probrat s některým z místních zdravotníků. V den porodu pak doporučuji přání založit do zdravotnické dokumentace a na všechny dokumenty, které žena při přijetí podepisuje, napsat, že má porodní přání z toho a toho dne a přeje si, aby bylo respektováno. Vůbec bych se nebála vzít si s sebou několik kopií a rozdávat je – manželovi, dule, ošetřujícímu lékaři, jedno si nechat na nočním stolku. Přání by mělo být napsané stručně a v bodech, desetistránkovou esej budou zdravotníci louskat jen těžko. Pokud se přece jen stane, že někdo z lékařů začne přání zpochybňovat, je důležité si pamatovat, že žena nikdy nemusí dělat rozhodnutí hned. Pokud to její stav dovoluje, má právo požádat zdravotníky o klid na rozmyšlenou, kdy se může poradit s manželem, dulou nebo si klidně zavolat. 

Velkým tématem českého porodnictví jsou domácí porody. V některých západních zemích poměrně běžná věc, u nás pořád problém. Blýská se na lepší časy? 

Světlo na konci tunelu je zatím v nedohlednu. Domácí porod je v Česku sice legální, problém ale nastává u porodních asistentek, které jsou vysokými pokutami perzekvovány za služby mimo porodnici. Je jasné, že takové rozhodnutí tady máme proto, aby se domácí porody co nejvíce omezily, což se ale stejně nikdy nestane. Vždycky se najdou ženy, které to tak budou chtít, dostávají se tím ale do složité situace, kdy rodí samy a nemají legální možnost, jak u sebe porodní asistentku mít. Což je nejenom nebezpečné, ale taky diskriminační. 

Co by z vašeho pohledu českým rodičkám systémově pomohlo k více porodním možnostem, ať už to jsou porodní domy, nebo právě i domácí porody?

Dobrým řešením by byl porodní dům, který by ale fungoval opravdu mimo porodnice, aby se v něm nakonec nejelo podle stejných pravidel. A přínosem pro ženy rodící doma by určitě byla přítomnost porodní asistentky, ideálně hrazená z veřejného pojištění. Je to možnost, která se ukazuje jako podstatně výhodnější pro celý zdravotní systém – domácí porod ho zatěžuje násobně méně než několikadenní pobyt v porodnici, a stát by tak na domácích porodech šetřil. Ve Velké Británii platí doporučení pro nízkorizikové druhorodičky, které by podle něj měly rodit doma. U nás je to stále nastavené tak, že pokud povolíme domácí porody, všichni zemřeme. A není tak složité si spočítat, kdo na tom vydělává.

Zajímá mě ještě jedna věc, která se týká koronavirových opatření v porodnicích a na oddělení šestinedělí. S druhou vlnou ministerstvo zdravotnictví nevydalo zákaz otce u porodu a nezrušily se ani návštěvy. Je nařízení vlády v takovém případě nadřazeno vnitřnímu rozhodnutí porodnic? Některé si totiž nastavují své vlastní podmínky.  

Na současnou situaci reaguje svým nařízením ministerstvo zdravotnictví, které v takovém případě upravuje, jak postupovat. Pokud toto nařízení nezakazuje návštěvy nebo přítomnost otce u porodu, pak platí pro všechny stejně a nemocnice ho nemohou obcházet vlastními vyhláškami. Zjednodušeně jde o to, že pokud porodnice chtějí po lidech něco jiného než ministerstvo, pak tím porušují ministerstvem vydaný zákon. Každá porodnice si ale může upravit podmínky – třeba že návštěvy budou časově omezené nebo jen v prostoru k tomu určeném.